To co nechci

Dlouho jsem přemýšlela čím v téhle kategorii začít, 

snad stokrát jsem napsala prvních pár vět a pak je znovu smazala abych začala jinak. 

Určitě se tu nebudu tvářit jako odborník co má recept na štěstí.

 Speciálně já jsem za svůj zatím docela krátký život, prošla spoustou kotrmelců a ne jednou jsem si musela pořádně natlouct, abych to vzápětí zkusila ještě jednou...pro jistotu...co kdyby náhodou. Mockrát to bolelo a mockrát jsem se musela posbírat s pomyslného bláta. 

A jak bych se nejraději zahrabala pod koberec, když jsem těm, kteří mě varovali, chtě nechtě,

musela dát za pravdu.

Jaké si to uděláš, takové to máš! 

Je strašné, kolik je v tom krátkém přísloví moudra. 

A jak se Vám láskyplně omlátí v duchu o hlavu pokaždé, 

když ten svůj maličký mikrokosmos necháte zajít někam, kde už předem víte, že se zákonitě kardinálně rozseká. 

A vy ty střípky budete muset dávat dohromady ještě hodně dlouho po tom.

Spousty lidí se nás ptají co chceme,

 ale to většina z nás dlouho neví. Ve vztazích máme své sny, v kariérách své touhy,

 ale většinou vlastně nevíme co od života opravdu chceme, nebo máme chtít.
Ve většině případů jsou to jen ostrůvky jasných vizí, které jsou ztraceny v široširém moři.

A tak jsme unášeni jedním, nebo druhým směrem, zrovna tam, kam nás to nejvíc táhne.

 Až najednou, mívá to ve zvyku přijít z čistajasna, v jednu chvíli zjistíme že padáme

 a už nám zbývá jen co nejlépe zbrzdit ten pád, kterému se není jak vyhnout a můžeme jen ovlivnit jak moc tvrdě dopadneme.

Nebo když si pro změnu jasně stanovíme kritéria a jsme sami přesvědčeni, že máme jasno, jenomže pak se z blízka setkáváme s realitou, která se nám do té pomyslné mřížky požadavků prostě nevejde. Ať už se ji skrz tu naší nádhernou a jasně definovanou mřížku snažíme prorvat násilím, nebo lákat na cukr. 

Nebo se postavíme do role budovatele a začneme na jakémkoliv základu, hlavně že nějaký je. 

A stavíme, přidáváme kamínek ke kamínku, až postavíme malou pevnůstku, kterou občas slepě a úzkostlivě opečováváme i chráníme hlavně před realitou a pomyslné psy hněvu vypouštíme pokaždé, když se nám někdo snaží otevřít oči.

Nebo milujeme, tak upřímně a nesobecky, tak oddaně. 

Jsme pro ten vztah ochotni obětovat snad úplně všechno i sami sebe a je krásné, když na té druhé straně stojí někdo, kdo je nám stejně oddaný.

Ale když není, tak odpouštíme, ustupujeme, omlouváme ho/ji, vymýšlíme si vlastní důvody proč nás ten druhý zklamal, zavíráme oči.

 Nechceme nic slyšet a někdy si postupně vsugerujeme tu hloupost, 

že je to, či ono vlastně naše vina a on/ona chudáček jen trpí našimi nedostatky. 

A je tu další tisíc a jeden scénářů, jak to může dopadnout, jsou tu lidé kteří jsou tu jeden pro druhého, jsou tu ti, kteří tu jsou pro druhé,  jsou tací co jsou vedle sebe a jsou i ti kteří hledají.

Takže, ať už jste klidně plynoucí řekou, neposedný potůček, 

nebo občas hřmící soustava vodopádů, měli by jste mít jasno v tom co určitě nechcete.

Ne opravdu, vědět co chcete bývá pro většinu a ne jen  mladých lidí nadlidský úkol. 

Ale to co opravdu nikdy, nikdy nechcete, nebo co už nikdy nechcete znovu zažít, dovolit, umožnit, co se Vám nelíbí a je vám opravdu nepříjemné, to co jste se rozhodli už nikdy nedopustit,

to dáte dohromady mnohem snadněji.

Je snazší uvědomit si co nechci, než hned vědět to co chci.

Vezměte si papír a napište na něj co nechcete.

Vůbec to nemusí mít souvislost se vztahy. 

Může to být třeba:" Už se nechci hádat".                                                  

 Nezáleží na tom jestli v partnerském vztahu, v rodinných vztazích, nebo v práci. 

Teď se na to podívejte, jak by jste to moli převést do plusu? Co je třeba opakem hádky, může to být pohoda, nebo třeba klid. Takže místo věty, která zní smutně, může přinášet i bolestné vzpomínky jí převeďte třeba do věty:

" Chci kolem sebe milé lidi"

 nebo:" Chci žit v klidném prostředí".

Nebo jiný příklad:" Nechci být bez partnera".

Otočme to třeba do té nejednoduší varianty:

" Přeji si ženu/muže který/rá mě bude mít opravdu rád/a". 

Pokusme se to negativní znění převést do něčeho plusového, 

Vaší fantasii se meze nekladou.

Samozřejmě si svůj seznam toho, co nechcete, nemusíte převádět do pozitivních vět hned.

 Pokud se na to necítíte, 

nechte ho tak, je důležité vědět co nechceme. 

U některých lidí to bývá ze začátku mnohem důležitější, než to co chtějí,
protože k tomu co by si přáli, nebo chtěli, k tomu se teprve musí dopracovat.

Občas je dobré udělat první krok k něčemu lepšímu,
ten můj, bylo uvědomění si, co už nikdy nedopustím.

Jen si myslím že není dobré seznam toho "co nechcete"
v negativním znění nosit v hlavě příliš dlouho.

 Aby jste si z toho neudělali osobní "mantru".

Hlavně si nedělejte hlavu s tím,
 že Vám na seznamu zůstalo jedno,
dvě hesla, které se Vám prostě nedaří převést na pozitivní.
 I já takové mám a postavila jsem je do role pojistek. 

A mě došel čaj, tak zase příště.