Domácí násilí

Možná se budete divit proč sem tohle téma zařazuji,

 ale v důsledku ne jedné nešťastné dušičky v mém okolí, 

považuji za velice důležité se tohoto tématu alespoň okrajově dotknou. 

Většina z nás se totiž bohužel s domácím násilím už setkala, nebo dosud setkává, ať už přímo, kdy je ubližováno přímo jim samým, nebo nepřímo, kdy jsou svědky takového chování.

A co je opravdu smutné, že si spousta lidí vůbec neuvědomuje, že se stávají, nebo jsou obětmi. 

Je důležité si uvědomit že domácí násilí není jen fyzické napadání! 

V tomto článku najdete pár základních definic toho, co do domácího násilí spadá. 

Tento text je zkopírován ze stránek které se tímto       tématem přímo zabývají.

Odkaz na ně je zde- http://rosa-os.cz/informace-pro-zeny/co-je-domaci-nasili/

Tady přidávám pár odkazů na další organizace, se kterými mám osobní, velice dobré zkušenosti a mohu je jen doporučit:

http://www.acorus.cz/cz/o-nas/poslani.html

http://www.cestounecestou.org/kdo-jsme/

Uvědomte si jedno, v takovéhle situaci nejste sami, ocitá se v ní spousta lidí.
 Ani já nejsem výjimkou i já se kdysi na dlouhou dobu ocitla v situaci, kdy jsem si neuměla přiznat, že se mi něco takového děje a už vůbec jsem si nedokázala představit, že z mé situace vede cesta ven.
Ale když jsem se konečně rozhodla, každý další krok už vedl jen k lepšímu.
Myslím že nikdy nezapomenu, jak mě na té cestě ven z té hrůzy, hřál u srdce každý krůček,
 který se mi povedlo udělat.

Nebuďte na to sami, mluvte o tom s lidmi kterým důvěřujete. Občas Vám dodá sílu i jen vědomí toho, že o tom Vašem trápení někdo ví.
A až uděláte ten první krůček, začnou kolem Vás postupně přibývat další a další lidé, kteří Vám přímo i nepřímo dodají odvahu a sílu to nevzdat.

CO JE DOMÁCÍ NÁSILÍ

„Domácím násilím je obecně rozuměno chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach z druhého. Skrze užití moci, kterou tento strach poskytuje, kontroluje násilný partner chování druhého.“

Pojem domácí násilí zahrnuje fyzické, sexuální, psychické či ekonomické násilí (či např. vynucenou izolaci), k nimž dochází mezi blízkými osobami. Většinu obětí domácího násilí tvoří ženy, přičemž pachateli jsou obvykle jejich současní i bývalí partneři (dochází ale i k násilí na dětech, starých osobách, násilí žen proti mužům či k násilí v homosexuálních vztazích).

Domácí násilí se objevuje mezi lidmi všech úrovní sociálního postavení, nezávisle na vzdělání, ekonomické situaci, rase či příslušnosti k etnickým skupinám apod.

Podle reprezentativního výzkumu provedeného v roce 2003 v České republice Sociologickým ústavem AV ČR a Filosofickou fakultou UK zažije některou z forem domácího násilí za svůj život 38 % žen.

S ohledem na skutečnost, že ženy tvoří až 95% obětí partnerského násilí, je domácí násilí v řadě mezinárodních deklarací považováno za jednu z forem násilí na ženách. Podle definice OSN je násilím na ženách míněn „každý projev rodově podmíněného násilí, který má nebo by mohl mít za následek tělesnou, sexuální nebo psychickou újmu nebo utrpení žen, včetně hrozby takovými činy, zastrašování a úmyslného omezování svobody a to jak ve veřejném či soukromém životě.“
Domácí násilí je trestný čin. Nikdo nemá právo druhého ponižovat, omezovat jej či používat fyzického násilí.

Násilí je volba – ti, kteří se dopouštějí domácího násilí, se mohou rozhodnout, zda se k násilnému chování uchýlí, nebo ne.

SPECIFIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ

Domácí násilí se odehrává „beze svědků“ a mezi osobami, které k sobě mají (či měly) blízký vztah. V domácím násilí tak hraje roli citová blízkost, ale i ekonomická závislost. Navíc se jedná snad o jediný trestný čin či přestupek, v jehož případě pachatel neopouští „místo činu“ – díky určité toleranci totiž neočekává, že by za své chování mohl být odsouzen či potrestán.

Pachatel domácího násilí má „dvojí tvář“. Násilně se chová často pouze doma, vůči svému okolí se může jevit zcela jinak.

Domácí násilí má přitom vždy svou historii. Často začíná velmi nenápadně (psychickým znevažováním, kontrolou, izolací, ponižováním), takže si jeho prvních příznaků oběť často ani nevšimne. Pokud se ovšem domácí násilí hned v počátcích nezastaví, má stupňující se tendenci – opakuje se a nabývá na intenzitě.

K domácímu násilí navíc nedochází neustále – střídají se období násilí a relativního klidu. V násilném vztahu se totiž projevují tři faktory: láska, naděje (že se vše zlepší, že se partner změní apod.) a strach. Cyklus domácího násilí, v němž se střídá období „líbánek“, vzrůstající tenze, konfliktu a „usmiřování“, se tak stále opakuje – navíc se stupňující tendencí.

Oběť se tak často není schopna vůbec bránit. Její situaci komplikuje blízký vztah k pachateli, ale např. i pocit bezmocnosti a bezradnosti.

Domácí násilí není možné zaměňovat s partnerskou hádkou či „manželskou rozepří“. Při hádce totiž proti sobě stojí dvě přibližně rovnoprávné osoby, které jsou v podobném postavení a vyměňují si názory. V případech domácího násilí to je ale  bezmocná a vystrašená oběť, která se obává trestu či napadení, a pachatel, který se skrze použití moci snaží oběť ovládat a donutit k tomu, co chce on.

FORMY DOMÁCÍHO NÁSILÍ

Fyzické násilí

• bití, facky, kopance, škrcení, rány pěstí či jiné fyzické útoky, ohrožování zbraní apod. Může být namířeno proti vám či proti osobám vám blízkým nebo např. vůči vašemu zvířeti.

Psychické násilí

• nadávky, obviňování, pokořování a ponižování, zesměšňování ve společnosti, vyhrožování fyzickým násilím, zastrašování, odepírání spánku či potravy, vydírání sebevraždou, rozbíjení či ničení Vašich věcí, vyhrožování únosem dětí, znemožněním v zaměstnání, zbavením svéprávnosti apod.

Sexuální zneužívání

• znásilnění, donucení k sexu či sexuálním praktikám, které odmítáte, ať již násilím, nebo výhružkami

Sociální izolace

• bránění v návštěvách rodiny či přátel, sledování telefonátů, pronásledování, nečekané „kontrolní“ návštěvy či telefonáty.

Ekonomická kontrola

• omezování přístupu k penězům, neposkytování peněz na provoz domácnosti, snaha zakázat vám chodit do práce.

Domácí násilí se často vyskytuje v několika formách současně, navíc má vzrůstající tendenci – psychické násilí se často vyhrotí v násilí fyzické.

PLÁNOVÁNÍ BEZPEČÍ, POKUD ZŮSTÁVÁTE VE VZTAHU S NÁSILNÝM PARTNEREM:

• Mějte u sebe vždy důležitá telefonní čísla
• Mějte na jednom místě (např. v kabelce či tašce, kterou si můžete vzít vždy s sebou) peníze, doklady, mobil nebo telefonní kartu
• Důležité doklady, náhradní klíče či základní oblečení si uschovejte u někoho, komu důvěřujete nebo v zaměstnání
• Promyslete si, kam můžete v případě akutního nebezpečí odejít (k rodičům, kamarádce, do krizového centra či azylového domu)
• Promyslete si únikovou cestu z bytu, nezůstávejte s partnerem o samotě na místech bez možnosti úniku (koupelny, kuchyně atp.)
• Řekněte někomu o tom, co se u vás doma děje
• Požádejte sousedy o pomoc, dohodněte si s nimi nějaký signál, po kterém přivolají policii
• Jste li v nebezpečí, volejte policii – 158, případně linku 112

PLÁNOVÁNÍ BEZPEČÍ PO ODCHODU Z NÁSILNÉHO VZTAHU:

• Pokud odcházíte s dětmi, zanechte doma krátkou zprávu, že z důvodů stupňujícího se násilí odcházíte na dočasnou dobu i s dětmi na neutrální místo.
• Sdělte písemně majiteli domu či bytu, že se nevzdáváte nároku na byt, ale že jste nucena jej z důvodu ochrany a bezpečí pro stupňující se násilí dočasně opustit.
• Otce informujte písemně přes Oddělení sociálně právní ochrany dětí o zdravotním stavu nezletilých dětí. Toto oddělení by vám mělo být nápomocné a nesdělovat místo vašeho pobytu, pokud jste v utajeném azylovém zařízení, a pomoci vám podniknout právní kroky spojené s podáním žádosti o svěření nezletilých dětí do vaší péče.
• Zůstáváte-li ve svém bytě, můžete, pokud nemá partner v bytě trvalé bydliště: vyměnit zámek, instalovat bezpečnostní zámky a dveře (pokud tam trvalé bydliště má, výměnou zámku byste se mohla dopustit trestného činu).
• Promyslete si, koho můžete informovat o tom, že s partnerem již nežijete a pokud by se objevil poblíž domu nebo dětí, aby zavolali policii (např. když zamezuje dětem nebo vám ve vstupu do domu)
• Informujte osoby, které jsou v kontaktu s vašimi dětmi (mateřská škola, školka, kroužky), kdo je oprávněn vyzvedávat je.
• Vyhýbejte se místům, kam jste obvykle s partnerem chodívali nebo kde je vysoká možnost toho, že se potkáte.
• Pokud na vás partner čeká před zaměstnáním apod., vycházejte bočním východem, měňte trasu cesty domů, pokud by vás sledoval, jděte na policii.

Seznam věcí, které při odchodu nesmím zapomenout:

• občanský průkaz, pas
• rodné listy (můj i dětí)
• průkaz zdravotní pojišťovny
• lékařské zprávy
• peníze, kreditní a vkladní knížky
• klíče od bytu, auta, kanceláře
• řidičský a technický průkaz
• léky
• náhradní oblečení
• oddací list
• nájemní smlouvu
• oblíbená hračka dítěte
• dokumenty o hypotéce
• předměty citové hodnoty

Pamatujte si:

• žádný člověk se nezmění, pokud se k tomu sám neodhodlá
• žena se musí sama rozhodnout, jestli bude násilí dál snášet
• násilí, s nímž nic neuděláte, má tendenci se stupňovat

Více informací o bezpečnostním plánu a vhodných opatřeních vám v případě zájmu sdělíme v centru ROSA (tel.: 602 246 102, 241 432 466).

MÝTY O DOMÁCÍM NÁSILÍ

Domácí násilí se týká jen sociálně slabších vrstev

Domácí násilí se vyskytuje ve všech společenských skupinách, nezávisle na vzdělání či ekonomické situaci pachatele či oběti.

Domácí násilí není běžné, týká se jen několika málo rodin

Podle reprezentativního výzkumu provedeného v roce 2003 v České republice Sociologickým ústavem AV ČR a Filozofické fakulty UK zažije některou z forem domácího násilí za svůj život 38 % žen.

Domácí násilí jsou spíš hádky, “italská manželství”

K domácímu násilí dochází záměrně a opakovaně. Je třeba odlišit běžný manželský či partnerský konflikt, při němž proti sobě stojí dva jedinci ve stejné pozici a domácí násilí – kde to je vystrašená oběť a násilník. Domácí násilí navíc není jen hádkou – kromě psychického teroru (vyhrožování, ponižování, odpírání potravy či spánku) často dochází k surovému fyzickému napadání, které končí vážným zraněním s celoživotními následky či dokonce smrtí.

Příčinou domácího násilí je především alkoholismus partnera

Příčinou domácího násilí je snaha získat kontrolu nad partnerem. Alkohol může sloužit jako “spouštěcí prvek” nebo jako výmluva, není ale příčinou násilí.

Za domácí násilí si mohou ženy samy, muže totiž provokují

Řada pachatelů není ochotna převzít zodpovědnost za násilí, takže z něj obviňují oběť. Násilní partneři se na “vyprovokování” k násilí vymlouvají často – důvodem k násilí podle nich může být cokoliv, co není podle jejich představ. Ovšem i kdyby je někdo “provokoval”, těžko by např. napadli kolegu či kolegyni v práci, spolucestujícího apod. K násilí se v rodině uchýlí proto, že mají pocit, že si to mohou dovolit, a proto, že chtějí získat nad partnerkou absolutní moc a kontrolu. Omluvou pro fyzické napadení či psychický teror ale nemůže být žádné jednání ani fakt, že se jedná o partnerku či manželku. Za násilí má vždy odpovědnost ten, kdo se ho dopouští. Pouze on má možnost rozhodnout, jak se bude chovat, za použije násilí či nikoliv. Domácí násilí nebývá nezvládnutím konfliktu, ale chováním, které má vést k získání kontroly a moci nad partnerkou (popř.partnerem) a jejím udržením.

Ženy mají násilí ve vztahu rády

Druhý nejčastěji rozšířený mýtus, často podporovaný porno průmyslem. Prakticky žádná žena však netouží po soužití, v němž by byla tlučena, ponižována, psychicky deptána.

Situace asi není tak strašná, jinak by partnerka od násilníka odešla

Ženy neodcházejí od násilného partnera z řady důvodů – chtějí zachovat dětem úplnou rodinu, mají k partnerovi stále citový vztah, omlouvají jeho jednání a hledají chyby především v sobě. Mezi důvody, proč oběť neodejde, ale patří i strach z fyzického napadení, zastrašování a vydírání ze strany partnera, pocit bezmoci a beznaděje, ekonomická závislost. Samotný odchod navíc domácí násilí nevyřeší – řada pachatelů se násilí dopouští i nadále a snaží se získat ztracenou kontrolu nad obětí.

Oběť a pachatele domácího násilí lze snadno rozpoznat

Domácí násilí může být skryto za zdmi domova po velmi dlouhou dobu a to i před příbuznými oběti. Ta se totiž za násilí stydí nebo se obává reakce pachatele, a tak svá zranění maskuje, případně je vysvětluje jinými příčinami. Naopak násilí partneři se svému okolí jeví jako příjemní a sympatičtí lidé, kteří se ke své partnerce a dětem chovají dobře – násilí se totiž dopouštějí pouze vůči své partnerce a v soukromí a tak se chovají jako „doktor Jeckyl a Hyde“.

Pomoc obětem násilí znesnadňují mýty, ale také popírání tohoto jevu. To probíhá na několika úrovních:

• Popírání existence domácího násilí (žádný takový problém není)
• Popírání závažnosti domácího násilí (problém existuje, ale není příliš závažný)
• Popírání řešitelnosti domácího násilí (s tímto problémem se nedá Follow Us on Facebook

JAK SE ZACHOVAT V PŘÍPADĚ DOMÁCÍHO NÁSILÍ

V PŘÍPADĚ BEZPROSTŘEDNÍHO ÚTOKU:

• V případě napadení zavolejte Policii ČR – 158, příp. linku 112. Pamatujte si, že násilí je trestný čin a nikdo nemá právo se k vám takto chovat.
• Před příjezdem policie neodklízejte případné stopy po násilí.
• S policií se snažte mluvit bez přítomnosti partnera (např. v jiné místnosti).
• Pokud jste byla napadena, navštivte odborného lékaře a nechte si vypracovat odbornou zprávu. Je-li to možné, zdokumentujte (i dodatečně) svá zranění. Důležité je, aby na fotografii bylo viditelné datum pořízení snímku.
• Pokud nebyl násilný partner zajištěn, je z bezpečnostního hlediska lepší odejít do specializovaného centra či azylu pro oběti domácího násilí, případně k rodině či známým.
• Pokud je to jen trochu možné, neodcházejte bez dětí.

V PŘÍPADĚ DLOUHODOBÉHO NÁSILÍ:

• Nestyďte se za svou situaci a vyhledejte odbornou pomoc. Zavolejte do specializovaného centra či azylového domu a pokuste se najít někoho, kdo vám může poradit. Tato pracoviště Vám mohou pomoci s přípravou odchodu od násilného partnera, při plánování bezpečnostního plánu a v dalším postupu.
• Na pachatele domácího násilí můžete podat trestní oznámení ve smyslu paragrafu 215a trestního zákona, který hovoří o týrání osoby blízké, žijící ve společném bytě nebo domě (viz. kapitola “Legislativa v ČR”).
• Neomlouvejte násilí a neobviňujte se z něj.
• Zavolejte někomu, komu věříte (přítelkyni, rodině) – vyberte si osobu, které věříte a které záleží na bezpečnosti vaší i vašich dětí.
• Vysvětlete dětem, co se děje, aby to chápaly, vyvarujte se však pomlouvání jejich otce.
• Na případný útěk buďte připravena – promyslete si dopředu bezpečnostní plán, abyste neohrozila sebe ani své děti.
• První krok je těžký, pokud ale nic neuděláte, násilí samo nepřestane – ani přes sliby násilníka.
• Pamatujte si, že násilí, které se neřeší, má tendenci se stupňovat.
• Důvěřujte sama sobě a své intuici.
• Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi složitou situaci (násilný partner mění svojí tvář, snaží se vás uprosit, slibuje, že se změní apod.), je nutné pochopit specifika domácího násilí a docházet opakovaně k psychosociální konzultacím (ve většině specializovaných poraden jsou bezplatné). Ty vás nejen podpoří, ale pomohou vám nabýt ztracenou sebedůvěru a sílu v řešení vaší situace. Rozhodnutí je ale vždy na vaší straně.

Zdroj: http://rosa-os.cz/

Když to skřípe

V partnerství

Když si hledáme, nebo máme partnera, musíme přijmout určité změny. Pokud je uděláme směrem který je nám i okolí k plusu, nebo nám ani okolí neškodí, je vše v pořádku.
Problém nastává, když se naše názory, postoje a životní filozofie rozchází s tím, co po nás chce, nebo dokáže přijmout náš partner.

Pokud spolu budou žít muž a žena a oba tráví v práci 8 a půl hodiny, těžko se ženě, nebo i muži,
bude přijímat role toho, kdo nastoupí doma plnohodnotnou druhou směnu s vědomím, že ten druhý přijde domů a nedělá nic, čím by byť maličko přispěl a odmítá na sebe brát jakékoli jiné povinnosti, kromě finančního přínosu.
Pokud domov buduje jen jeden, veškerá radost ze společného budování se vytrácí a změní se v pouhou údržbu, ta se pak stane břemenem, někdy se změní i v  nutné zlo, které si s sebou ten kdo jej nese sám bude v myšlenkách vláčet celý den a také s ním bude usínat.

Aby nedošlo k nedorozumění, nemluvím tu o rovnoprávnosti, ani o dělení povinností přesně na půl. 

Tak to funguje jen v půl procentu případů. 

Mluvím tu o tom, že je potřeba podpořit jeden druhého, to je role kterou bychom na sebe měli brát naprosto dobrovolně a samozřejmě, když žijeme v partnerském vztahu. 

Je to péče o toho druhého, nikdo kdo má upřímně rád, se pokud je to v jeho silách, nebude dívat na druhého jak se trápí. 

A je jedno jestli zrovna pláče a potřebuje jen pohladit, nebo táhne něco těžkého a potřebuje pomocnou ruku, když si neví rady a jen potřebuje někoho kdo s ním bude hledat řešení, nebo je jen utahaný a běžné domácí povinnosti jsou najednou nad jeho síly, nebo jde o sdílení radosti a úspěchů. Jak se říká:" ve dvou se to lépe táhne". 

Tam kde je přijata role partnera, se povinnosti dělí intuitivně. Někdo to umí lépe a učí se rychleji, jinému to trvá déle. mít rád znamená opatrovat toho druhého. 

Malý příklad jedné z drobnosti.

První osobu nazvěme třeba Vlasaté A, druhou můžeme pojmenovat třeba Kulaťounké C.

Kulaťounké C a Vlasaté A se vrátili domů z práce. Kulaťounké C se dá do přípravy večeře. Vlasaté A ví že, Je C unavené, ale Vlasaté A vařit neumí a když se v kuchyni bude plést, bude víc na škodu než k užitku.
Tak místo toho, aby se Vlasaté A uklidilo někam třeba k počítač/televizi, stoupne si někam na kraj kuchyně, kde nepřekáží a s C si povídá, řekne pár milých slov a celou dobu co C vaří,
je tam Vlasaté A s ním a kromě vlastního vyprávění i naslouchá.
C je sice unavené, ale podpora kterou dostává od A mu zpříjemní čas ztrávený v kuchyni a trochu mu pomůže zapomenout na únavu. Když si pak společně sednou ke stolu usmívají se na sebe, protože se C necítí ošizeno. Kdyby si A sedlo k televizi/počítači, mohlo by se C cítit opuštěné, také by mu mohlo přijít líto, že Vlasaté A si už mohlo sednout a odpočívá, zatím co C nemůže.
Vlasaté A netráví každý večer v rohu kuchyně povídáním s C, ale jen jednou dvakrát do pracovního týdne si ten čas udělá a Kulaťounkému C se věnuje. C ví že Vlasaté A to dělá pro něj a těší ho to, protože tím dostává mimoslovní ujištění, že je pro Vlasaté A důležité.

Mít rád znamená opatrovat toho druhého.
Když to jeden nedělá, časem to přestane dělat i ten druhý a v tom procesu, kdy se jeden druhého snaží udržet násilím v roli, kterou nechce, nebo neumí přijmout bývá hodně hádek a slz i smutku.
Kdysi jsem četla krásný příklad:

Představte si lodičku na jezeře, každý z partnerů sedí na jedné straně té loďky
a každý má jedno veslo.
Když veslují oba, lodička se hýbe kupředu, ale pokud bude veslovat jen jeden, loďka se bude točit na místě a nikam se nedostane.
Pokud veslujete jen Vy, je třeba začít přemýšlet proč.
Pak je dobré položit si otázku, jestli to má smysl, zvážit všechna pro a proti, pokusit se obsáhnout všechny následky a rozhodnoutí. Chci zůstat stát? Někdy je ta otázka horší. Chci se dále takhle trápit? Chci si nechat ubližovat? Trpím jen já, nebo tím trpí i jiní? Můžu něco změnit? Jsou opravdu vyčerpané všechny možnosti zlepšení? Chci se pokoušet hledat další záchranná řešení?

Spousta vztahů se dá zachránit, jen je potřeba udělat pro nová řešení místo.Když budete jen pasivně čekat a doufat že se to nějak změní, tak ano, ono se to samo změní,ale většinou k horšímu.

Pokud se rozhodnete pro poradnu,

tak Vám ze své zkušenosti radím dejte na doporučení přátel, nebo si pozorně projděte hodnocení na internetu, hlavně se nebojte změnit poradce.

 Manželské poradna je úžasná věc a může Vám pomoci i když tam přijdete bez partnera.

 Protože se k Vám dostanou informace, které jste do teď neměli. 

Také se může stát že jednomu, druhému, nebo oběma nebude poradce vyhovovat. 

Nebojte se to říct, je to společné hledání řešení a společný cíl. Když už jste se společně rozhodli jít do poradny, je to známka oboustranné snahy, společného směru a dobré vůle.

Z poradny by jste neměli odcházet v horším psychickém stavu, než do ní vkročíte a to i v případě,

že Vám poradce doporučí odloučení se od partnera, pokud se z poradny více než dvakrát vrátíte v horším psychickém stavu, ze kterého se jen těžko vzpamatováváte, je dobré navštívit jiného psychologa a poradit se s ním o celé situaci. 

Hlavně o to všem mluvte s partnerem, nebo přáteli, psychologem, mluvte a zase mluvte, dokud budete cítit že to potřebujete.

 Ano, je třeba brát vše z mírou, můžete si v duch rozvrhnout, že třeba třetinu rozhovoru s přáteli věnujete tomuto tématu a zbytek času se pokusíte mluvit i o něčem jiném. 

Pak už záleží na Vašem okolí, jestli vám dá samo možnost se dostatečně vypovídat.

Další věc kterou je dobré udělat, je prohlédnout si Váš společný prostor, byt, dům, ložnici. 

Je tam dost prostoru pro oba? 

Nemluvíme tu o metrech čtverečních. Bavíme se tu třeba o nočních stolečcích, máte je oba dva, nebo jen jeden? Někdo v ložnici místo na dva noční stolky nemá, tak hledejte jiné věci.

 Každý si rád přizpůsobí část prostoru podle sebe, máte takové místo Vy i partner? 

Nebo je všechno podle jednoho z Vás?

 Když k vám někdo přijde uvidí otisk obou dvou partnerů, nebo jen jednoho? 

Když se podíváte na společnou postel, působí jako celek, nebo působí jako dvě samostatná lůžka?

Má Váš partner své místo , kam si rád sedá, máte vy takové místo? Respektujete vzájemně svůj prostor?

 Může to být třeba jen místo u jídelního stolu, na které Vás ten druhý automaticky pustí? 

Chováte se k sobě ohleduplně? 

Vážíte si jeden druhého? Je tam ten druhý když ho potřebujete? Jste si oporou?Důvěřujete si? 

Můžete se na sebe spolehnout?

Pokud jste někdo kdo partnera nemá, je u Vás místo? Když by se teď k Vám měl nastěhovat měl by si kam dát věci? Jaké máte v ložnici obrázky? 

Motivy věcí na které se denně díváte Vás také ovlivňují.

snažte se vypozorovat jak spolu komunikujete, zvednete hlas kdykoliv se Vám něco nelíbí?

Umíte říci že se Vám něco nelíbí? 

Mluvíte spolu, nebo jen sdělujete existenčně a provozně důležité věci? 

Posloucháte toho druhého? 

Nevěřili by jste kolik dokáže jen obyčejná chvilka, kdy se zeptáte jaký měl ten druhý den,

(jednou se mi stalo, že na tuhle otázku mi druhá strana odpověděla:" No já měl Středu a co ty?").

Zeptejte se jestli přes den něco jedl/a, nebo jaká byla cesta domů. Také je dobré se na tyhle otázky snažit odpovědět jinak než: "Pracovně, dobej,  zácpa. 

To zas spadnete do provozních rozhovorů. A tam být přece nechcete.

To co nechci

Dlouho jsem přemýšlela čím v téhle kategorii začít, 

snad stokrát jsem napsala prvních pár vět a pak je znovu smazala abych začala jinak. 

Určitě se tu nebudu tvářit jako odborník co má recept na štěstí.

 Speciálně já jsem za svůj zatím docela krátký život, prošla spoustou kotrmelců a ne jednou jsem si musela pořádně natlouct, abych to vzápětí zkusila ještě jednou...pro jistotu...co kdyby náhodou. Mockrát to bolelo a mockrát jsem se musela posbírat s pomyslného bláta. 

A jak bych se nejraději zahrabala pod koberec, když jsem těm, kteří mě varovali, chtě nechtě,

musela dát za pravdu.

Jaké si to uděláš, takové to máš! 

Je strašné, kolik je v tom krátkém přísloví moudra. 

A jak se Vám láskyplně omlátí v duchu o hlavu pokaždé, 

když ten svůj maličký mikrokosmos necháte zajít někam, kde už předem víte, že se zákonitě kardinálně rozseká. 

A vy ty střípky budete muset dávat dohromady ještě hodně dlouho po tom.

Spousty lidí se nás ptají co chceme,

 ale to většina z nás dlouho neví. Ve vztazích máme své sny, v kariérách své touhy,

 ale většinou vlastně nevíme co od života opravdu chceme, nebo máme chtít.
Ve většině případů jsou to jen ostrůvky jasných vizí, které jsou ztraceny v široširém moři.

A tak jsme unášeni jedním, nebo druhým směrem, zrovna tam, kam nás to nejvíc táhne.

 Až najednou, mívá to ve zvyku přijít z čistajasna, v jednu chvíli zjistíme že padáme

 a už nám zbývá jen co nejlépe zbrzdit ten pád, kterému se není jak vyhnout a můžeme jen ovlivnit jak moc tvrdě dopadneme.

Nebo když si pro změnu jasně stanovíme kritéria a jsme sami přesvědčeni, že máme jasno, jenomže pak se z blízka setkáváme s realitou, která se nám do té pomyslné mřížky požadavků prostě nevejde. Ať už se ji skrz tu naší nádhernou a jasně definovanou mřížku snažíme prorvat násilím, nebo lákat na cukr. 

Nebo se postavíme do role budovatele a začneme na jakémkoliv základu, hlavně že nějaký je. 

A stavíme, přidáváme kamínek ke kamínku, až postavíme malou pevnůstku, kterou občas slepě a úzkostlivě opečováváme i chráníme hlavně před realitou a pomyslné psy hněvu vypouštíme pokaždé, když se nám někdo snaží otevřít oči.

Nebo milujeme, tak upřímně a nesobecky, tak oddaně. 

Jsme pro ten vztah ochotni obětovat snad úplně všechno i sami sebe a je krásné, když na té druhé straně stojí někdo, kdo je nám stejně oddaný.

Ale když není, tak odpouštíme, ustupujeme, omlouváme ho/ji, vymýšlíme si vlastní důvody proč nás ten druhý zklamal, zavíráme oči.

 Nechceme nic slyšet a někdy si postupně vsugerujeme tu hloupost, 

že je to, či ono vlastně naše vina a on/ona chudáček jen trpí našimi nedostatky. 

A je tu další tisíc a jeden scénářů, jak to může dopadnout, jsou tu lidé kteří jsou tu jeden pro druhého, jsou tu ti, kteří tu jsou pro druhé,  jsou tací co jsou vedle sebe a jsou i ti kteří hledají.

Takže, ať už jste klidně plynoucí řekou, neposedný potůček, 

nebo občas hřmící soustava vodopádů, měli by jste mít jasno v tom co určitě nechcete.

Ne opravdu, vědět co chcete bývá pro většinu a ne jen  mladých lidí nadlidský úkol. 

Ale to co opravdu nikdy, nikdy nechcete, nebo co už nikdy nechcete znovu zažít, dovolit, umožnit, co se Vám nelíbí a je vám opravdu nepříjemné, to co jste se rozhodli už nikdy nedopustit,

to dáte dohromady mnohem snadněji.

Je snazší uvědomit si co nechci, než hned vědět to co chci.

Vezměte si papír a napište na něj co nechcete.

Vůbec to nemusí mít souvislost se vztahy. 

Může to být třeba:" Už se nechci hádat".                                                  

 Nezáleží na tom jestli v partnerském vztahu, v rodinných vztazích, nebo v práci. 

Teď se na to podívejte, jak by jste to moli převést do plusu? Co je třeba opakem hádky, může to být pohoda, nebo třeba klid. Takže místo věty, která zní smutně, může přinášet i bolestné vzpomínky jí převeďte třeba do věty:

" Chci kolem sebe milé lidi"

 nebo:" Chci žit v klidném prostředí".

Nebo jiný příklad:" Nechci být bez partnera".

Otočme to třeba do té nejednoduší varianty:

" Přeji si ženu/muže který/rá mě bude mít opravdu rád/a". 

Pokusme se to negativní znění převést do něčeho plusového, 

Vaší fantasii se meze nekladou.

Samozřejmě si svůj seznam toho, co nechcete, nemusíte převádět do pozitivních vět hned.

 Pokud se na to necítíte, 

nechte ho tak, je důležité vědět co nechceme. 

U některých lidí to bývá ze začátku mnohem důležitější, než to co chtějí,
protože k tomu co by si přáli, nebo chtěli, k tomu se teprve musí dopracovat.

Občas je dobré udělat první krok k něčemu lepšímu,
ten můj, bylo uvědomění si, co už nikdy nedopustím.

Jen si myslím že není dobré seznam toho "co nechcete"
v negativním znění nosit v hlavě příliš dlouho.

 Aby jste si z toho neudělali osobní "mantru".

Hlavně si nedělejte hlavu s tím,
 že Vám na seznamu zůstalo jedno,
dvě hesla, které se Vám prostě nedaří převést na pozitivní.
 I já takové mám a postavila jsem je do role pojistek. 

A mě došel čaj, tak zase příště.